Co zmizí a co zůstane

Před měsícem jsem měl skvělou možnost mít rozhovor se zakladatelem blogu a časopisu Skin&Canvas. V půlce jsme narazili na zajímavé téma – pomíjivost kaligrafie, když je na těle. Přece jen se to velice rychle smyje. Oproti tomu tvorba na plátno vydrží a divák si může umění užít naplno i s odstupem.

Nechal jsem si chvilku na promyšlení. Vždycky mi přišlo, že je to zážitek, a o ten přece jde. Na druhou stranu když se to ani nevyfotí, kde je přidaná hodnota?

Po většině performancí s modelkou se s ní o průběhu bavím a zajímá mě především, jak celou akci vnímala. Nějaká data mám od ní, něco mám od obecenstva a zbytek jsou moje vjemy.

1. vhled modelky

Většinou je to o zážitku z celé akce. Zčásti vizuální i potom, ale často je i průběh zajímavý. Forma interakce s umělcem, dotyk fixu nebo štětce a taky nevědomost toho, co se na těle vlastně objevuje. Ta nejistota je určitě taky zajímavou částí. Modelka do obrovské míry dává umělci důvěru. Nejde až tak o to, že by se jí nelíbilo, co na těle bude, spíš nechává plnou zodpovědnost na jiném člověku. A to není jednoduché. A to nemluvím o míře důvěry, když je to aktová kaligrafie.

2. obecenstvo

Obecenstvo je pro mě zásadní součástí vystoupení. Nemusí mluvit a přesto dostávám zpětnou vazbu v živém přenosu. Každý pohled, otočení hlavy nebo jen pozorný výraz ke mně mluví. A tady je pro mě zase rozkol. Na jednu stranu mám 100% pozornosti na modelce, na druhou stále vnímám okolí. Matematické hlavy budou procenta rozporovat, ale je to prostě tak. Zpětná vazba z obecenstva po akci je pak další skvělý zdroj, stejně tak důležitý.

3. umělec

Tady je náhled kombinovaný. Logicky mě baví tvorba samotná. Baví mě kooperace s modelkou a pokud je cílem větší show, tak ještě práce s obecenstvem.

Tři body prožitku v případě, že se umění za pár hodin ztratí. U trvalé kaligrafie je to pak jasné.

Co myslíte vy?

A jako vždy - uměním vpřed.

Fux Karachovič

Fotograf: EXPit thru lens (https://www.facebook.com/EXPit/)